Chromosféra

Spikule

Spikule (lat. klásky) je plyn vystřelený rychlostí 20 km.s^-1 do výšky 15 000 km.

Jsou rozmístěny po celém obvodu Slunce a neustále se obměňují (životnost je přibližně 10 minut).

Svojí strukturou navazují na granule z fotosféry.

Flokulová pole

Flokule (lat. vločky) jsou místa v chromosféře, která se vyznačují zvýšením jasu vůči okolí. Nárůst jasu způsobuje zvýšená intenzita lokálního magnetického pole. Flokule se mohou spojit dohromady a vzniká flokulové pole. Flokulová pole navazují na fakulová pole z fotosféry. Na rozdíl od fakulových polí můžeme flokulová pole pozorovat po celém disku.

Chromosférické erupce

Flokulové pole v chromosféře oznamuje přítomnost aktivní oblasti. Aktivní oblast je vyvolána velmi proměnným magnetickým polem. Při velké aktivitě pole dojde k prudkému vzplanutí (několikanásobné zjasnění) flokulového pole. Dojde k chromosférické erupci.

Erupce lze pozorovat vizuálně v čáře H-alfa, pro fotografické účely je vhodnější snímat erupce v čarách vápníku. Extrémně velké erupce lze spatřit i ve viditelném spektru. Při pozorování erupcí se určuje několik parametrů: doba erupce (minuty až hodiny), mohutnost (vzestupné číslování 1, 2, 3, 3+), plocha (miliontiny plochy disku) a četnost výskytu. Tyto parametry se mění v průběhu slunečního cyklu, narůstají se zvýšenou aktivitou Slunce.

Erupce na rozdíl od protuberancí nevykazují žádné změny polohy v atmosféře. Při erupci se jedná pouze o výron zářivé energie. Výron energie je doprovázen změnou struktury aktivní oblasti, v závislosti na síle erupce může dojít k vyvržení části hmoty nad flokulové pole. Hmota naakumuluje energii a pak ji uvolní jako eruptivní protuberanci. Pokud dojde k erupci na okraji disku, pozorujeme ji jako polokruhovou vypuklinu, která mění postupně jasnost, nikoliv tvar.

Erupci ve viditelném světle pozoroval 1. 9. 1859 R. Ch. Carrington. Jasnost erupce se vyrovnala celému slunečnímu disku. V době pozorování probíhala na Slunci mohutná magnetická bouře.

Protuberance

Protuberance jsou oproti koróně chladná a hustá oblaka plazmatu. Hmota je udržována magnetickými indukčními čarami, které mohou zasahovat až do koróny.

Současná sluneční fyzika neklasifikuje protuberance do skupin, ale vytváří pro protuberance matematické modely s různými počátečními parametry. Klasifikace protuberancí je dána historickým vývojem pozorování Slunce a minimálními znalostmi sluneční fyziky. Pro odbornou veřejnost a amatérské pozorovatele Slunce má klasifikace protuberancí pořád význam. Protuberance dělíme podle fyzikálních vlastností a vzniku na dva základní druhy: na protuberance klidné a protuberance eruptivní. Existuje několik podrobnějších klasifikací protuberancí. Vybral jsem klasifikaci protuberancí z publikace Slunce a jeho vliv na Zemi.

Dělení protuberancí

• Klidné protuberance
  • Normální klidné protuberance
  • Koronální protuberance
• Eruptivní protuberance
  • Aktivní protuberance
  • Eruptivní protuberance
  • Protuberance v aktivních oblastech
  • Tornádové protuberance

Popis typů protuberancí

a) Normální klidné protuberance

• Hmota normální klidné protuberance vyvěrá z chromosféry, plazma je unášeno podél indukčních čar, poté vniká zpět do chromosféry.
• Protuberance vytváří oblouk nad sluneční povrchem, který zůstává tvarově stálý dlouhou dobu.
• Normální klidná protuberance může dosáhnout délky 200 000 km, tloušťky 10 000 km a výšky 50 000 km až 100 000 km nad povrchem Slunce.
• Část normálních klidných protuberancí vzniká z eruptivních protuberancí.

b) Koronální protuberance

• Koronální protuberance bývají pozorovány pouze jako pohyby směrem k povrchu Slunce.
• Vznikají ve velkých výškách v koróně nahuštěním a chladnutím hmoty vlivem magnetického pole.
• Oblaka pomalu klesají do chromosféry, při spojení s chromosférou může vzniknout oblouk.

c) Aktivní protuberance

• Aktivní protuberance jsou nejčastějším typem aktivních protuberancí, vyznačují se vláknitou strukturou s četnými uzlinami.
• Směr pohybu hmoty protuberance je jednotný. Vyvržená hmota proudí podle indukčních čar zpět k povrchu do tzv. středu přitažlivosti.
• Pokud koronální protuberance začne proudit do středu přitažlivosti, vzniká tzv. koronální aktivní protuberance.
• Někdy dochází k proudění hmoty oběma směry, vznikají dva středy přitažlivosti, taková protuberance se označuje jako interaktivní.

D) Eruptivní protuberance

• U eruptivních protuberancí převažuje pohyb hmoty směrem ke slunečnímu povrchu.
• Při klesání protuberance dochází k zjasňování.
• Vznik protuberance je hůře pozorovatelný, protože vyvržená hmota je teplejší a má vyšší rychlost, snadno unikne.

• Podskupinu eruptivních erupcí tvoří tzv. eruptivní oblouk. Může vzniknout z velké aktivní protuberance.
• Vyvržená hmota dosáhne velké výšky, začne se rozpínat, potupně slábne a nakonec zmizí.

E) Protuberance v aktivních oblastech

• Protuberance vznikají v aktivních oblastech a blízkém okolí, rychle mění svůj tvar.
• Nejčastější je paprskovitý tvar, z aktivní oblasti je po skoro přímkových drahách vyvrhována hmota, která se vrací zpět.
• Doprovázejí chromosférické erupce, při kterých je materiál vyvrhován velkými rychlostmi.

F) Tornádové protuberance

• Tornádové protuberance se vyznačují pravotočivými vírovými rotačními pohyby hmoty.
• Rychlost rotace je přibližně 50 km.s^-1. Pokud je rychlost konstantní, životnost protuberance dosáhne několika dní.
• Při nižší rychlosti dochází k rozervání protuberance.
• Při vyšší rychlosti se z tornádové protuberance vyvine protuberance eruptivní.