 |  |  |
| Vznik Vesmíru. | Vznik sluneční soustavy, Slunce a Země. | Vznik života na Zemi. |
…Slunce a astronom
„Ten, kdo hledí na Slunce“ a mnoho dalších začali podle pohybu Slunce na obloze určovat čas – den, noc, roční období a rok, vznikali první kalendáře, sledovali se východy a západy Slunce.
Zemi osidluje dnešní podoba člověka Homo sapiens.
První písemné zápisy o Slunci ve starověké Číně.
První záznam o pozorování Slunce v čínské knize Kniha Změn, tmavá místa na Slunci pojmenovaná jako Dou a Mem.
15. června – první záznam o pozorování zatmění Slunce z území Asyrie, zápis klínovým písmem o skvrnách viditelných pouhým okem.
Záznamy z Číny o sluneční skvrně viditelné pouhým okem, tvar skvrn připodobněn „slepičímu vejci“.
Záznamy z Číny o 45 skvrnách viditelných pouhým okem (pozorování v období 301 př. n. l. až 1205 n. l.).
Středověk
Od starověku až po období křesťanství bylo jakékoliv zmínění o skvrnách považováno za projev kacířství. Slunce bylo božsky čisté, nemohly se na něm vyskytovat žádné skvrny.
Einhard (životopisec Karla Velikého) pozoruje přechod planety Merkur před Sluncem, ve skutečnosti se jedná o sluneční skvrnu.
John Worchester vytvořil první kresbu sluneční skvrny.
28. května – Johannes Kepler pozoroval sluneční skvrny v domnění (dírou ve střeše vznikla projekce pomocí „dírkové komory“), že se jedná o přechod Merkuru přes sluneční disk.
První pozorování Slunce dalekohledem
Prvními pozorovateli pomocí dalekohledu byli otec a syn Fabriciové, Galileo Galilei, Thomas Harriot nebo Christopher Scheiner. Prvenství ohledně pozorování Slunce lze brát z různých pohledů – první pozorování, první záznam, první zveřejnění.
8. prosince – Thomas Harriot zapisuje první záznam pozorování sluneční skvrny dalekohledem. Tento záznam je ale založen, dohledán až později.
6. března – kněz Christopher Scheiner pozoruje sluneční skvrnu, při snaze o publikování představeným řádu zastaven, Představený věří v omyl a v neexistenci slunečních skvrn, v dílech Aristotela se o skvrnách nepíše, nemohou tedy existovat.
9. března – Johanes Fabricius a David Fabricius pozorují sluneční skvrny dva dny za sebou, pozorování jako první publikují veřejně. Pozorovali dalekohledem bez filtru, byl extrémně málo světelný, nedošlo k poškození zraku.
Galileo Galilei provádí svá první pozorování astronomických objektů dalekohledem, pozoruje Slunce a pozorování zaznamenává.
Scheiner – provádí dlouhodobá pozorování Slunce, zakresluje pohyb skvrn, zjišťuje rotaci Slunce – rotace 27 dní. Závěry pozorování publikuje 1630 v díle Rosa Ursina.
Maunderovo minimum 1638 až 1715, tzv. „malá doba ledová“ způsobena hlubokým miminem, v daném období pozorována pouze jedna skvrny. Informace o minimu publikovány roku 1890 Cassinim. Sporerovo (1400 – 1510), Daltonovo 1790 – 1830)
Issac Newton objevuje rozklad světla hranolem na jednotlivé barvy.
Nastává konjukce Marsu a Země, při pozorování úkazu ze dvou velmi vzdálených míst určují Jean Richter (pozorování v Guyaně) a Domenico Cassini (pozorování v Paříži) vzdálenost Slunce a Země na 149 597 870 ± 5 km.
Stanovuje se 1. sluneční cyklus na základě dopočtů ze záznamů pozorování.
Alexander Wilson pozoroval velkou skvrnu na okraji slunečního disku, skvrna projevovala větší zkreslení, než jaké by měla jako plošný útvar na povrchu Slunce. Zjistil, že sluneční skvrny jsou prohlubně na slunečním povrchu. Zkreslení skvrny u okraje disku se nazývá Wilsonův efekt.
Herschel hledá princip a vznik slunečních skvrn. Domnívá se, že sluneční skvrny jsou díry v „mracích“ v atmosféře Slunce a jimi je vidět tmavý povrch Slunce.
Herschel navazuje na pokusy Newtona, při pozorování Slunce přes skleněné filtry pociťuje v oku hřejivý pocit. Při rozkladu světla hranolem měří teplotu okolo hranolu, zvýšená teplota v místech, kde se nenachází viditelné světlo. Objevuje infračervené záření. Ultrafialové světlo objeveno 1801.
Henry Cavendish pomocí experimentu s dvojicí olověných kuliček (měřil výchylku kuliček o hmotnosti 730 g, které se přibližovali k velké kouli o hmotnosti 158 kg) stanovil hodnotu gravitační konstanty G = (6,67428 ± 0,00067) · 10-11 m3 · kg-1·s-2 a následně určil hmotnost Slunce na 1,989.1030 kg
Henrich Samuel Schwabe hledá předpovězenou planetu Vulkán, pečlivě sleduje Slunce, zapisuje výskyt slunečních skvrn – planeta Vulkán musí přecházet přes sluneční disk. Pozorování provádí 24 let, odhaluje cyklické opakování výskytu skvrn. Publikování roku 1843.
2. dubna – Fizerau a Foucault pořizují první fotografii Slunce pomocí dageurotypie. Snímek byl exponován po dobu 1/60 s.
Na pozorování Schwabeho navázal R. Wolf s prací odhalující 11letý sluneční cyklus. Zavedl pojem relativního čísla skvrn. Zpracovával data a rekonstruoval hodnoty relativního čísla až do roku 1730, jednalo se o jeden z prvních vědeckých projektů podobného typu.
Diferenciální rotaci Slunce podrobněji zkoumal R. C. Carrington. Pro přesné odečítání heliografických souřadnic byl zaveden nultý poledník na Slunci. Nultý poledník se počítá od okamžiku průchodu středem kotouče. Tento okamžik byl určen pro světové poledne 1. ledna 1854. Doba rotace nultého poledníku je rovna synodické době rotace Slunce 27,3 dne. Toto časové období se nazývá Carringtonova otočka.
Při experimentech se spektroskopem objevili Gustav Kirchhoff a Robert Bunsen přítomnost absorpčních čar hořčíku, chrómu, křemíku, vápníku a železa ve slunečním spektru. Zjistili, že čáry jsou vyzařovány prvky v plynném stavu. Železo se nachází ve Slunci v plynném stavu, proto musí být Slunce velmi horké.
V 11:23, 1. září pozoroval Richard Carrington náhlé zjasnění v aktivní oblasti ve fotosféře Slunce, pozoroval tzv. bílou erupci (erupce, která je pozorovatelná i ve viditelném světle). Částice uvolněné při erupci dorazily k Zemi již za 18 hodin (jindy 3 dny) a při kontaktu s atmosférou byla pozorovatelná velmi jasná polární záře – až na Kubě, Havaji, Jamajce a v oblasti Karibiku. Ve Skalistých horách byla záře natolik jasná, že jas probudil místní zlatokopy, kteří začali připravovat snídani v domnění, že je ráno. Došlo také k poškození telegrafní sítě.
Výskyt skvrn v různých heliografických výškách v závislosti na čase znázornil pomocí motýlkového diagramu G. Spörer.
Nezávisle na sobě sestrojili Norman Lockyer a Pierre Janssen spektroskop na pozorování chromosféry a protuberancí. Do té doby se pozorování chromosféry a protuberancí omezovala pouze na zatmění Slunce.
George Ellery Hale změřil pomocí Zeemanova jevu hodnoty magnetického indukčního pole ve skvrnách. Pozorování byla provedena na nově postavené sluneční věži na observatoři Mt. Wilson.
Pozorování nízké koróny mimo úplné zatmění umožnil Bernard Lyot zkonstruováním koronografu. V konstrukci koronografu je použita clonka simulující zaclonění Měsícem při úplném zatmění Slunce.
První snímky Slunce z vesmíru poskytly družice OSO (Orbiting Solar Observatory) vypouštěné v letech 1962 až 1975.
Přístroje na kosmické stanici Skylab, která byla vypuštěna NASA, fotografovaly Slunce v rentgenovém oboru spektra.
Březen – velká geomagnetická bouře způsobila výpadky a kolaps elektrické sítě v Québecku v Kanadě (6. března velká erupce X15, výtrysk koronální hmoty 9. března, ve 2:44 UT 13. března dorazila geomagnetická bouře k Zemi). Polární záře byly pozorovatelné až v Texasu. K úkazu došlo v období „studené války“ byly obavy z možného jaderného útoku. Polární záře byla přisuzována i startu raketoplánu STS-29. Docházelo i k rušení vysílání rádia Svobodná Evropa, podezření na rušení signálu od Sovětského svazu.
2. prosince 1995 byla vypuštěna sonda SOHO. Sonda je umístěna v Lagrangeově bodě L1 soustavy Slunce-Země, tato poloha umožňuje neustálé pozorování Slunce v různých oborech spektra.